Obecně se dají sociální služby rozdělit do dvou kategorií a to sociální péče a sociální prevence. První oblast zahrnuje čtrnáct druhů konkrétních služeb, které mají občanovi pomoci – vždy zahrnují popisy: kdy je možné je čerpat, kdo na ně má nárok a jak dlouho. Nejznámějšími modely, které sociální služby v této kategorii nabízí, jsou pravděpodobně pečovatelské služby, denní stacionáře, chráněné bydlení, domovy pro seniory apod. Naopak sociální prevence má ještě o tři kategorie víc, tzn. sedmnáct, a také se jedná prakticky o strohý výčet možností, které poskytovatelé sociálních služeb nabízí. Patří mezi ně například azylové domy, noclehárny, domy na půli cesty, aktivizační programy apod.
Výše zmíněný zákon také upravuje následnou platbu, protože i když jsou některé sociální služby bezplatné, nejedná se zdaleka o většinu. Úhradu pochopitelně platí občan, který využívá služeb organizaci, která je poskytuje. Nejedná se ale o klasický vztah klient/poskytovatel, ale výše poplatků za sociální služby je naprosto konkrétně daná zákonem a jediný, kdo je může upravovat, je samozřejmě stát. Nově musí být tento vztah založen na smluvním ujednání, kdy se smlouva řídí soukromoprávními předpisy občanského zákoníku. V praxi to jednoduše znamená, že pokud budete využívat sociální služby, musíte mít s poskytovatelem uzavřenou smlouvu.
Autor: Jan Němec
zdroje:
0 komentářů
Poslat nový komentář